Antonín Krása

Antonín Krása (1917–2005) byl padesát roků učitelem na základní škole v Mníšku pod Brdy. Ve svém volném čase se zabýval bádáním po reáliích ze života Marie Wagnerové-Černé, publikoval na toto téma množství článků (zejména v regionálním tisku) a je také jedním z autorů knihy „Kája Mařík, skutečnost nebo legenda?“

Původní komunita fanoušků Káji, kteří sami sobě začali říkat maříkologové, vznikla shodou příznivých okolností: Knížky o Kájovi jsou situovány do konkrétní lokality, Mníšku pod Brdy (literární Lážov), kde autorka prožila většinu života a je tam také pohřbena. Vzhledem k tomu, že autorka měla jediného syna a ten byl bezdětný, nemůže se o její odkaz starat rodina. Autorka a její Kája nemají ani žádné muzeum. Proto bylo štěstí, že se v Mníšku našel pan Krása, který byl ochotný věnovat ctitelům Káji svůj volný čas a energii:

Antonín Krása"Jsem z maříkologů asi jediný, který ve svém mládí nečetl Káju Maříka, a to proto, že mi prostředí, v němž jsem žil, Káju nenabídlo. Já byl zaujat Babičkou a později Jindrou, hraběnkou Ostrovínovou. Na Káju jsem „narazil“, až když jsem učitelsky „zakotvil“ v Mníšku. Jako knihovník mníšecké knihovny jsem za okupace „zachraňoval“ Jiráska, Masaryka a některé katolické autory, za totality pak Javořickou, Snížka a F. Háje, kteří nevyhovovali reálnému socialismu. A tak mimo jiné jsem zachránil l. vydání Káji Maříka, které paní Wagnerová s vepsaným věnováním darovala mníšecké obecní knihovně. To jsem se ale ještě o Káju hlouběji nezajímal.

Kolem roku 1975 začala se rozvíjet jakási „invaze“ ctitelů Káji Maříka do Lážova. Zájemci přicházeli, přijížděli, psali – dotazovali se. Zakazovaný Kája „žil“. Většinou návštěvy končily u mne. V Lážově nebyl nikdo aspoň trochu kájovsky zasvěcený. Musel jsem se Kájou zabývat.

Ctitelé Káji leccos věděli, obohacovali mne o nové poznatky a svými dotazy mne přiváděli „na stopy“. Cítil jsem povinnost odměnit se jim „reálnými" znalostmi. Doháněl jsem zpoždění. Začal jsem „listovat“ v Kájovi a v Řídících Malince, abych se trochu orientoval v literární fikci a v místní realitě. Pátral jsem po dokumentech a vyptával jsem se u místních pamětníků. Někdy něco nehrálo, musel jsem ověřovat z jiné strany a porovnávat. Lážov - a dokumentů tak žalostně málo. I v tom je doklad autorčiny tragiky. Za dvacet let se u mne vystřídalo víc jak sto padesát zájemců, z nichž cca třicet bylo zapálených a z těch třiceti se zrodilo asi patnáct „znalců“, vlastně maříkologů. Korespondovali jsme spolu. Stejně je to div! Tolik lidí z Čech a z Moravy – katolíků, jinověrců a ateistů, starých i mladých, nikým nedirigovanych – „se našlo“ pro stejnou myšlenku, vedeno snad především svým srdcem. A kolik je těch, o kterých nevíme?"

Této skupině maříkologů se podařilo roku 1997 vydat knížku „Kája Mařík, skutečnost nebo legenda?“ (autory jsou: Marie Šlapetová, Antonín Krása a Jitka Radkovičová, předmluvu napsala Ivanka Devátá), kde najdete spoustu faktografických informací o Kájovi, jeho autorce i Mníšku pod Brdy a zajímavou obrazovou přílohu. Nechybí ani poutavé povídání o vzniku skupiny maříkologů. Všem fanouškům Káji můžeme knížku jen doporučit!

Na našem webu najdete životopisný článek Antonína Krásy o Felixi Hájovi a to pod názvem Autorka Káji Maříka.