Kája Mařík
Uvod > Vědecko-publicistické okénko > Roztomilý chlapec Kája Mařík

Roztomilý chlapec Kája Mařík

(Příspěvek ke studiu anatomie a patologie triviální literatury)

Český jazyk a literatura č. 5–6, 42/91–92

Vladimír Nezkusil

Jak se dalo předpokládat, dočkali jsme se po letech půstu opět i Káji Maříka. Sice ne toho autentického, ale Petr Kettner, který původní text pro nakladatelský podnik TJ Bohemians upravil, si počínal tak ohleduplně, když zbavoval předlohu dobově omezených rysů, že rovněž dnešním dětem vložil do rukou v zásadě totéž, nad čím jsme své čtenářské chvíle v dětství trávili také my.

Po tolika letech, která od těchto chvil uplynula, si už netroufám rekonstruovat, jak jsem vlastně tehdy vnímal příhody onoho chlapce s očima jako saze, později vzorného milence, manžela a otce rodiny, a jeho spolehlivé životní družky. Jen jedno mohu potvrdit naprosto bezpečně. A sice, že kdysi mě něco neodbytně pudilo k tomu, abych si v Kájovi říkal znovu a znovu. Zatímco dnes už toto nutkání ani zdaleka necítím. A přitom nejde jen o příčiny podmíněné tematicky. Počínaje pátým dílem by v tomto ohledu měl působit jako čtenářská pastva spíše pro dospělého. Ale – alespoň na mě – právě odtud takto určitě nepůsobí. A asi

nejsem sám, kdo něco takového zažívá.

Navenek to vypadá, že autorka stvořila vlastně dvě postavy téhož jména: První Kája Mařík, to je ten, co svobodně a bez zábran probíhá lesními průseky kdesi mezi samotami a Lážovem, provázen svým věrným dívčím nohsledem.

A druhý Kája – už dospělý mladý muž, krasavec vystavený různým nástrahám, ale plně si vědomý povinností, jež s sebou život přináší. Jeden dojímající svou spontaneitou, upřímností, čistotou a druhý, u něhož se čtenářsky není prakticky čeho přidržet.

Tak trochu to připomíná osud dětských hereckých hvězd, o nichž je dobře známo, že i ty nejúspěšnější mezi nimi jenom zřídkakdy dokáží pronést své nadání úskalími dospívání a prosadit se v konkurenci profesionálních umělců podobně jako dříve v dívčí sukénce nebo krátkých kalhotách. Vzniká tak oprávněná otázka, zda to, čím svého času tolik zaujali, byl opravdu talent, jehož neodmyslitelnou součástí je výrazná, neopakovatelná osobnost, nebo zda ve hře bylo něco jiného: půvab dětství, které okouzluje už tím, že je dětstvím.

Je nepochybné, že uvedená paralela je jako ušitá i na náš případ. Kája Mařík není v prvních dílech seriálu určen zatím nepříliš vysokým počtem let, jež uplynula od jeho narození, jenom navenek. On je takto uváděn na scénu zcela záměrně – jako dítě neodolatelné svými dětskými modely chování a jednání. Jako bytost, u níž bychom měli sledovat její dětské reakce a brát ji především v této dimenzi.

Důležitá pro naši úvahu pak je ještě ta okolnost, že takový obraz dětství je čtenářsky předurčen nikoli v první řadě dospělému, který něco podobného dovede ocenit takřka automaticky, ale dítěti. Dětskému čtenáři. To zejména on by podle autorčina záměru měl pohlédnout do knihy tak trochu jako do zrcadla a být zaujat tím, že se v něm svým způsobem i pozná. Na to ovšem běžné zrcadlo nestačí. Na to je třeba taková odrazová plocha, která učiní nepřehlédnutelným, co mimo její rámec na sebe nemusí do té míry upozornit.

Jinak řečeno: Aby charakter našeho hrdiny vyvstal ve své dětskosti před očima čtenáře sdostatek jasně a názorně, předvádí se jakoby pod silným zvětšovacím sklem. Jestliže děti bývají upřímné, protože ještě nevyrostly do příslušných společenských konvencí, hraničí Kájova upřímnost někdy až s neomaleností. Jestliže děti neodolatelně komolí slova, protože jim ještě pořádně nerozumějí nebo nezvládly dostatečně techniku mluvení, je v tomto ohledu Kája mistrem nad mistry. Jestliže děti bývají zdravé, zvlášť pocházejí-li z takového prostředí jako náš hrdina, Kája by zdraví mohl rozdávat a ještě by mu zbylo. Uvědomíme si to zvlášť markantně i proto, že je z autorčiny vůle nejednou konfrontován s dětmi od narození postiženými, neduživými mrzáčky, kterým je pramálo platný třeba i šlechtický původ. A také to jako by svou nápadnou sdělností vycházelo vstříc čtenáři ještě málo schopnému rozeznávat odstíny a činit si závěry z toho, co je jen naznačeno bez nějakého zřetelnějšího zvýraznění kontextem.

Stejně můžeme hodnotit hojné návraty k týmž nebo téměř týmž Kájovým akcím, respektive výrokům. Ty jsou dokonce tak časté a tak málo variabilní, až vzniká dojem, že totožnost osobnosti hlavního hrdiny, přirozená jednota a uspořádanost jejích niterných složek, se navenek odráží ve stereotypních návratech prakticky stejných řečových i akčních reakcí. V analogických situacích můžeme s téměř stoprocentní jistotou čekat stejnou nebo prakticky stejnou akci hlavního hrdiny.

Všeobecně známý požadavek dítěte, aby jeho očekávání bylo v knize spíš naplněno, aby si opakovaně mohlo ověřit, že určité děje probíhají v určitých podmínkách vždy stejně, že věci v životě mají své pevné místo, a že tedy život má stanovený řád, v němž se lze bez problémů orientovat, tohle všechno zde na sebe bere tvářnost prakticky stoprocentní prediktability Kájova počínání. Po několika jeho činech, po několika příznačných replikách, po několika charakteristických situacích už nás v knize v souvislosti s hlavním hrdinou vlastně nic nepřekvapí.

V tom je skryta i odpověď na otázku naznačenou v úvodu tohoto zamyšlení. Autorka nestvořila dvě postavy téhož jména, nýbrž pouze postavu jednu. Vzato z hlediska popsané zásadní koncepce, zůstává Kája Mařík Kájou Maříkem i tehdy, když už vyrostl ze svých dětských střevíčků, řádně odmaturoval a stal se úspěšným mladým mužem. Ani tehdy totiž ničím nepřekvapí, ani tehdy nemá vlastně nic svého, ani tehdy nevstupuje do jeho života osobitost a variabilita. Rozdíl je pouze v tom, že tentokrát je vše už víc nasnadě, protože přestaly fungovat ontogenetické faktory, které do jisté míry zastíraly postupy použité k vytváření obrazu života v celé knize beze zbytku.

Zároveň je vcelku jasné, které to postupy zde jsou ve hře. Maximální prediktabilita v jednání postav, schematizace a žánrové odstiňování jejich charakterů, opakovanost, která ale neslouží jako opora k postižení životního rytmu, utváření hodnotových sítí s využitím nápadně zdůrazňovaného principu kontrastu – to vše jsou rysy, které vsazují Káju Maříka do kontextu triviální literatury.

Prostá logická úvaha by ovšem na tomto místě mohla vést k jistému nedorozumění, které ostatně má nezřídka svou oporu i ve všeobecném povědomí. Jestliže uvedené rysy mají kromě jiného své východisko v mentalitě dítěte, v očekávání dětského čtenáře, s kterým otevírá knihu, jestliže může vzniknout dojem, že tytéž postupy vcelku fungují v poměru k dítěti jakožto hrdinovi, ale selhávají na dospělém, pak z toho vlastně vyplývá, že dětská literatura je totéž co triviální literatura. Je její samozřejmou a přirozenou součástí, protože modelově odpovídá mentalitě dětského čtenáře. Jinak řečeno: Ve vztahu k dětskému čtenáři nevadí, uchýlí-li se autor k trivializaci obrazu světa.

Jestliže bychom chtěli být doopravdy důslední, museli bychom dodat ještě konstatování, že dítě je vlastně malý primitiv, a chceme-li jej oslovit, musíme alespoň dočasně na úroveň primitiva sestoupit také my. To však je ve zjevném rozporu jak s životní zkušeností, tak se zkušeností dlouholetého vývoje dětské literatury. Ten jednoznačně prokázal, že specifičnost dětského čtenáře dokáže souběžně inspirovat autory – ne samozřejmě všechny – k tomu, aby v tomto omezeném, či přesněji vymezeném prostoru hledali možnosti, jak dítě oslovit, aniž ho utvrdí v jeho omezeních. Jak je oslovit, aby rozmnožili to neopakovatelné a nezaměnitelné bohatství, které dítě do života vnáší.

Mezi dětskou literaturu a triviální literaturu nelze proto prostě napsat znaménko rovnosti. V rámci dětské literatury se nepochybně rozvíjí také její ztrivializovaná vrstva, ale ta – podobně jako kdekoli jinde – nezahrnuje její celek. Takže – první části Kaji Maříka, nemluvě už o jeho pozdějších dílech, nejsou klasickým dílem dětské literatury, ale typickém projevem její triviální složky.

O tom samozřejmě nevypovídá v první řadě charakter zmíněných výrazových prostředků, ty skutečně bývají dost frekventovány i v jiných dílech dětské literatury, ale míra jejich použití v jednom určitém textu, a zejména potom funkce, která jim je připsána. Ta okolnost, že se stávají základem mimořádně silného autorského nátlaku na čtenáře. Tak silného, že mu prakticky nezbude žádné místo, v němž by mohl uplatnit také svoje přístupy, názory a tendence. Je odsouzen vlastně k trpnému přijetí toho, o čem je autor přesvědčen, že čtenář nutně přijmout musí. Technicky vzato jde o postup naprosto jednoznačně vyvolávaného čtenářova očekávání a jeho naplnění bez jakékoli možnosti čtenářského přesahu jinam. Tedy o manipulaci s čtenářskými postoji, ale manipulaci velmi nápadnou, postrádající byť jen náznak odstupu, ironického odlehčení, pobídky k samostatnosti. Manipulaci průhlednou až k primitivismu. Tentokrát však v obráceném sledu – autor se nesnižuje na úroveň čtenáře, nýbrž přesně naopak. Vzhledem k vlastní nedostatečnosti hraje pouze na ty struny v nitru svého potenciálního adresáta, na kterých lze rozezvučet jen nejjednodušší, nejméně náročné mentální reakce.

Zvláště univerzálně působí v tomto ohledu uplatnění principu odměny a trestu. Tohle jednání zaslouží odměnu, naznačuje autorka. A odměna se dostavuje. Tohle naopak by mělo být ztrestáno, a můžeme si být jisti, že také ztrestáno bude. Jenom v jednom případě bývá trest provázen prozřením provinilého a jeho nápravou, zatímco v druhém nikoli; viník se zatvrzele drží svého a pak autorce nezbývá než uplatnit absolutní řešení – hrdina končí v nemocnici a posléze za zdí hřbitova. Což všechno se děje s minimální dávkou implicitnosti – interval mezi činem a následkem bývá velmi krátký a nezřídka je daný děj provázen i příslušným komentářem. Aby se snad nestalo, že čtenář odbočí z koridoru, který mu autorka v knize narýsovala. Pokud přece jenom jej ponechá i trochu v napětí a nejistotě, jak věc dopadne, třeba tak, že jejímu hrdinovi je zprvu spíše křivděno, ani to obvykle netrvá příliš dlouho a pravda triumfuje. Čtenář je dojat, že nespravedlnost, která už už hrozila postihnout jeho favorita, je odčiněna. S jedinou snad výjimkou: Trvá téměř celý pátý díl, než se paní lesní smíří s Kájou jako ženichem své Zdeničky. Ale i tady jsou uváděni pro jistotu na scénu takoví Kájovi potenciální soupeři, aby bylo od samého počátku jasné, že v poměru k němu nemají prostě šanci a že si to paní lesní dříve či později musí uvědomit.

Hra, která se tu hraje se čtenářem, má tedy vskutku velmi jednoduchá pravidla a může uspokojit jenom toho, kdo si při hře chce skutečně totálně odpočinout, vypnout ve své mysli všechno, co tak či onak vyžaduje uplatnění vlastní soudnosti. Pokud je čtenář ochoten i na to přistoupit, je to do značné míry proto, že v každém z nás je podobná tendence přítomna. Zřejmě jako relikt z dob mýtickomagického myšlení, kdy každý následek nepříjemný člověku byl okamžitě připisován zhmotněné vyšší síle, respektive chápán jako trest za porušení touto silou stanovené normy. Jedině na tomto pozadí přijímáme, že jestliže si třeba Kája ukopne palec, není to prostě proto, že něco takového se při běhání bosky občas stává, ale z toho důvodu, že se ráno zapomněl pomodlit.

Podobná regulace čtenářského postoje je zabezpečena ještě jedním mechanismem: Když jsme v úvodu použili paralely mezi Kájou Maříkem a dětskými hvězdami, bylo to kromě jiného proto, že Kája v textu vystupuje takřka do slova a do písmene také jako protagonista vlastního divadelního představení o mnoha dějstvích. Velmi úspěšného představení, kterému obecenstvo vděčně tleská, je jím dojato a nadšeno. Lesní houštiny, kde člověk celý den nemusí potkat živáčka, tu vedle běžných funkcí slouží také jako skrýš pro pana lesního, odkud se obdivuje Kájově mimořádnosti. Své dojmy si potom samozřejmě nenechává pro sebe. Koneckonců, Kája má už a priori přiděleného jednoho stabilního obdivovatele, který bez výhrad přijímá vše, co jej napadne – je jím jeho budoucí životní družka Zdena. Také pro ni předvádí vlastně stále kolem dokola svoji „one man show“. Ale stejný ohlas má jeho počínání všude, kam se vrtne. Spolužáci, to nejsou pro Káju vlastně přirození partneři školního života, ale diváci. Stupínek před tabulí se s příchodem Kaji okamžitě proměňuje v jeviště. Stejně tak obývací pokoj na faře, lážovský krám, prostranství kolem stánků na jarmarku, zámecký salón na Dobříši atd. V závěru druhého dílu pak je Kája přímo postaven na prkna, která znamenají svět, aby na sebe strhl prakticky veškerou pozornost divadelního sálu. Nemluvě už o jeho pozdějších úspěších na koncertních pódiích Prahy a dalších evropských měst, které málem způsobily, že tento skromný chlapec z brdských lesů skončil v riskantní profesi klavírního virtuosa, předvádějícího světu své fenomenální improvizační schopnosti. Dokonce i tehdy, kdy Kája zůstává v ústraní a chce se vyhnout publicitě (např. v historii s požárem a záchranou dětí), vyzní jeho snaha naprázdno – i tehdy je v posledku triumfálně oslavován a veleben.

Ostatně – ono to s tou Kájovou skromností zase není tak žhavé. Kolikrát jenom jsme svědky scény, v níž je nesvůj, že nemůže být středem pozornosti. Že třeba přednost byla dána „holkám, které přece všechno zkazí“. A kolikrát se ukáže, že má pravdu. Teprve když patřičně znectí ztrémovanou spolužačku a prosadí se na její místo, začne být jasné, kdo je Kája a jak vysoko přečnívá všechny kolem.

Zvláště na těchto místech si uvědomíme, že čtenář doopravdy nikde není ponechán sám sobě. Nikde se neocitne v situaci, v níž by autorův hlas k němu doléhal příliš slabě. Naopak – z knihy pozná nejen Kájovo počínání, ale okamžitě se též doví jeho interpretaci a zhodnocení. Naprosto jasně slyší nápověď, kde se očekává jeho potlesk a proč.

A zvlášť tady se také zřetelněji vyloupne, že problém není ani v hodnotách, jež se kniha takto pokouší čtenáři občas vštípit. V tom, že ve skutečném životě by asi zaujal jiné stanovisko. Skutečný problém je dán tím, jak nápadně je přitom porušena dávná lidová moudrost, že když je něčeho moc, je toho příliš. Rozpětí mezi Kájou jako následováníhodným vzorem a potenciálním čtenářem je takové, že může dnešní dítě spíše deprimovat než inspirovat. Že může i vyvolat nedůvěru. Protože v naprosto zanedbatelné míře počítá s vlastním rozmyslem a vlastní intelektuální aktivitou. On sice člověk – zvlášť v útlejším věku – nemá v zásadě nic proti tomu, je-li manipulován. Ale nemůže být manipulován tak drasticky, nemůže mu být tak okatě dáváno najevo, že si při své nedokonalosti nic, ale pranic jiného nezaslouží.

Panuje dost obecný názor, že Kája Mařík byl v uplynulých desetiletích odpírán našim dětem, protože opírá svůj obraz světa o křesťanskou ideologii. To je nepochybně pravda. Ale po tom, co zde bylo řečeno, budiž dodáno, že jej opírá i o leccos, co v průběhu historie do sebe tato ideologie vstřebala simplifikujícího, nesnášenlivého, direktivního. Jestliže tedy naše úvaha nad Kájou Maříkem vyznívá dosti skepticky, něm to proto, že autorka vyprávění o něm se snaží dětským čtenářům vštípit odtud odvozené morální zásady, ale že tak činí způsobem, který jim dělá spíše medvědí službu.