Komunističtí ideologové vs. Kája
V prázdninové čísle mníšeckého zpravodaje z roku 1987 vyšel článek, který velmi podráždil komunistickou vrchnost tím, že příliš „velebil“ Káju a jeho autorku (a jak se zdá, zejména tím, že explicitně neřekl čtenářům, co si má o Kájovi myslet správný pokrokový občan socialistického státu).
V dalším čísle zpravodaje to hleděli napravit a otiskli text reagující na původní článek. Je to opravdu výmluvný dokument své doby, předkládáme zde jeho doslovný přepis.
Pozn. Někteří lidé označovali hanlivě M. Wagnerovou jako „kostelničku“.
 (in Mníšecký zpravodaj č. 67 z r. 1987)
Ohlas na článek
aneb ještě ke Kájovi Maříkovi a „kostelničce“ z prázdninového čísla Zpravodaje
Z uvedených článků na čtenáře dýchá atmosféra c. k. „selanky“, vykreslované kdysi s větším či menším uměním na stránkách mocnářských čítanek a domácích kalendářů.
V tomto duchu pokračovala po první světové válce řada buržoazních autorů i mnoho jejich lokálních napodobitelů, rozsévajících maloměšťáctví a naivní klerikalismus mezi veřejnost.
Setká-li se dnešní čtenář s obdobným literárním projevem, poněkud užasne a začne přemýšlet „co chtěl básník říci“. Byl to snad návod k jednání dospělých a výchově mladé generace podle pokynů farské kuchařky, případně v duchu otištěné básničky „z notýsku pí K.“? Byla historie našeho lidu skutečně spojena pouze s idealistickými až naivními žánrovými obrázky? Máme nahradit střízlivý a vědecký pohled na minulost podobnými maloměšťáckými výjevy? Takové dojmy články totiž velmi silně vzbuzují, i když věříme, že tak míněny nebyly.
Vážíme si význačných postav minulosti našeho města a rádi na ně vzpomínáme. Neměli bychom se však nechat unášet maloměšťáctvím a vyzdvihovat tyto osoby na piedestal vyšší, než jim v národním měřítku náleží. Ano, Kája Mařík byla ve své době kniha bezesporu čtivá a líbivá – pro určitý okruh čtenářů, ochotných nazírat okolní svět zorným úhlem autorčiných idealistických představ. Již tehdy v ní však řada čtenářů viděla únik z reality. Vždyť chudák Kája by pod autorčiným výchovným působením neobstál – a což teprve dnes. Není divu, že největšímu českému kritiku a učiteli Julia Fučíka F. X. Šaldovi nestála díla M. Wágnerové za vážnou zmínku, a to i přes jeho pouto k Mníšku vyvolané hlubokým a opětovaným citovým vztahem k manželce F. X. Svobody.
Autorem článků postrádané mezilidské hodnoty hledá dnešní čtenář spíše v Říhově Malém Bobši nebo v Janovi Fr. Kráľa, nemluvě o Babičce Boženy Němcové. Jestliže se Marie Wágnerová neprosadila svým literárním dílem ani v národním, natož světovém měřítku, má to svůj dobrý důvod – vkus čtenářů. Těžko můžeme vyčítat našim nakladatelstvím, že se ve své ediční politice řídí ohledy na literární kvalitu a nevracejí se k dílu Felixe Háje právě tak, jako se nevracejí k desítkám autorů někdejších románů o svatbách chudých švadlenek s bohatými továrníky. Tyto literární „skvosty“ své doby byly rovněž přeplněny vykreslováním ušlechtilých lidských vlastností, zatímco skutečnost ve společnosti byla jiná.
Dnešní společnost nemá důvod vracet se k dílu M. Wágnerové a nic jí nemohou přinést ani vzpomínky „kostelničky“ nebo nostalgické popisování procesí na Svatou Horu, pokud nejsou zasazeny do konkrétního společensko-historického rámce a souvislostí své doby, pokud není ukázána také druhá strana mince. Je přirozeným lidským rysem na špatné zapomínat a příslušníci starší generace vždycky měli své „zlaté časy“ v době svého mládí. Pokud se rozhodnou rozdělit se o své vzpomínky s veřejností, neměli by tak činit jednostranně.
Cesta ke zvýšení informovanosti čtenářů a přitažlivosti Zpravodaje může těžko vést prostřednictvím návratů k etickým a estetickým normám, které byly předmětem kritiky pokrokové veřejnosti již za první republiky a v naší společnosti jsou dávno překonány.
–JD–
|